ČÍNA VÝVOJ BOJOVÝCH SPORTŮ   ČÍNA Za dob "Žlutého císaře" (3. st. př. K.) a později za císaře Jüa byla obyvatelstvu nařizována bojová a pohybová cvičení za účelem zachování zdraví. Prvotní formou různých bojových umění podle legendy vytvořil v čínském klášteře Šao-lin (provincie Che-nan) okolo r. 520 př. K. indický mnich Bódhidharma. Meditoval prý v jeskyni nad klášterem, kde seděl před skalní stěnou. Touto demonstrací síly vlastní vůle udělal na mnichy takový dojem, že si ho zvolili za svého učitele. Za účelem fyzického a psychického posilování učil mnichy tělesným cvičením a založil "šaolinský box". Sám sice toto bojové umění neobjevil, ale obohatil je o formy boje ze své vlasti (kasty válečníků Kšatrija). Zavedl v Číně zen-buddhismus a sestavil teze, podle nichž lze prostřednictvím bojových cvičení usilovat o harmonický rozvoj těla a ducha. Šaolinští mniši podporovali císaře Tchaj-cunga v boji proti Mongolům a za to obdrželi privilegia a získali vliv u dvora. Klášter Šao-lin platí za "kolébku asijských bojových umění". Má za sebou pohnutou historii (požáry, přepadení i úplné zničení), přesto však existuje dodnes. V kamenné podlaze "Haly tisíce Buddhů" se nacházejí prohlubně ve tvaru otisků nohou, které údajně vznikly ustavičným tréninkem kung-fu. Na stěnách "Haly paj-i" se nacházejí fresky znázorňující mnichy při bojovém tréninku. Z prvotních forem šaolinského boxu se v průběhu doby vyvinuly stovky různých bojových systémů a stylů kung-fu, které často mají vedle aspektu sebeobrany i obsahy náboženské a filozofické. Mniši trénují v šaolinském klášteře stále. Bojová umění jsou dnes v Číně označována souhrnným pojmem "wu-šu". Wu-šu lze rozdělit do tří kategorií: 1. Zdravotní systémy - Mají podporovat zdraví a darovat dlouhý život. Jsou též označována jako vnitřní systémy. Kromě jiného slouží meditaci. Jsou do nich zařazována speciální dechová cvičení "čchi-kung", která mají zásobit tělo energií. Nejznámějším systémem tohoto druhu je meditační gymnastika, respektive nauka o zdraví "tchaj-ťi čchüan". 2. Operní systémy - Tyto akrobatické styly slouží uměleckým účelům a jsou určeny k předvádění. Dokonce i čínská opera obsahuje bojové scény, techniky paží, artistické skoky a kroky. Při představení se používají různé zbraně. Jako zbraně wu-šu slouží meče, kopí a štíty, ale i železné biče ( tchie-piao), provazový šíp (šeng-piao), létající kometa (liou-sing) a létající dráp (fej-čua). Při představení můžeme vidět i dvojruční zbraně. Třásně nebo dlouhé hedvábné stuhy upevněné na zbraních zdůrazňují průběh pohybu. Známý je především "lví tanec" - tradiční představení škol kung-fu. 3. Bojové systémy - Slouží realistickému boji nebo sportovním účelům a jsou označovány jako vnější školy, které mají cvičící uvést do stavu bojové připravenosti. Rozlišujeme stovky různých druhů stylů. Na severu a jihu Číny se vytvořily různé proudy ( např. severní šaolin, jižní šaolin, apod.). Pro severní styl kung-fu jsou charakteristické vysoké techniky nohou, skoky a pohyby ve velkém rozsahu, zatímco jižní styly se vyznačují hlubokým stojem a krátkými a plnou silou prováděnými technikami paží a pěstí. Wu-šu bývá často spojováno s léčitelskými praktikami, s dechovým cvičením a e cvičením zaměřeným na koncentraci. Pro čínské bojové a pohybové systémy jsou typické klasické formy zvířat, jako např.: styl jestřába, tygra, leoparda, draka, hada (jedna ruka symbolizuje hlavu hada), opice, kudlanky nábožné. Provádění technik má odrážet pohyby a způsoby chování, které jsou těmto zvířatům (podle poznatků získaných pozorováním přírody) vlastní.: "Styl kudlanky nábožné" (tchang-lang kung-fu) - je velmi rozšířen v mnoha částech Číny. Jeho zakladatel, Wong Long, v 17. st. pozoroval boj kudlanky nábožné s cikádou. Dráždil hmyz stéblem a sledoval jeho chování. Držení a metody vedení boje kudlanky ho inspirovaly tak, že podle jejího voru vytvořil obranný systém se silnými údery. U "stylu opice" (chou-čchüan) - symbolizuje opice lstivost a obratnost. Uvolněně skáče s nahrbenými zády a je jako klaun a zápasník, nad kterým nelze zvítězit. Kořeny stylu opice sahají daleko zpět - v Číně je uctíván opičí bůh. Podle legendy pozoroval nějaký mnich boj mezi hadem a jestřábem. Vítězství hada, dosažené díky vyhýbání, nás učí: Pohyblivost vítězí nad tvrdostí! Také bílý jestřáb se stal vzorem pro systém sebeobrany. Vlnovité krouživé pohyby tohoto zvířete se podobají střídavé hře jin/jang a umožňují slabšímu vymanit se z útoku a oklamat soupeře. Obchodník s bylinami Hung Hay Kwun (Chung Che-Kung) založil jižní styl kung-fu, "hung gar" (chung-ťia), který opět ovlivnil vývoj "okinawa-te". "Styl opilého muže" (cuej-čchüan) - který neustále padá a přesto uděluje cílené údery má ukázat, že hlava řídí pohyby i tehdy, když je vyřazeno tělo. Jeptiška Ng Mui sestavila účinné šaolinské techniky. Její žákyně Yim Wing Tsun (Krásné jaro) z nich vytvořila systém sebeobrany "wing tsun" (jung-čchun). Rozlišuje se zde dlouhá vzdálenost (noha proti noze), střední vzdálenost (ruka proti ruce) a krátká vzdálenost ( loket proti lokti nebo koleno proti kolenu). Existují páky, hody a protihody i techniky zbraní. Jedním aspektem jsou tzv. "lepící ruce". Po povstání boxerů okolo r. 1900 byl čínský box zakázán. V tajných spolcích (jako Bílý lotos, Triáda) v disidentu se ale učil dále. Z takových umění se průběhem doby vyvinuly pohybové aktivity pro širokou veřejnost. Nejznámější systém tohoto druhu, "tchaj-ťi", je obzvlášť oblíben. Všude tam, kde jsou domovem Číňané, můžeme ráno vidět tisíce lidí, jak v parcích nebo na hřištích individuálně nebo ve skupinách cvičí tchaj-ťi. Tchaj-ťi (čínsky "nejvyšší poznání") je meditativní pohybový systém, který slouží ke zvýšení kvality života. Hluboké, klidné dýchání a pomalý průběh pohybů, prováděných v četných sekvencích, podporuje koncentraci a zdraví. Tchaj-ťi slouží vnitřnímu a vnějšímu uvolnění a uvědomění se sebe sama. Tento systém, při kterém se nezápasí, se vyznačuje měkkými, lehkými kroky a plynulými pohyby paží. Centrem energie je břicho. Cvičící je veden k duševní rovnováze, k vnitřnímu klidu a k tomu, aby se cítil dobře. Pohyby a polohy mají tak poetická jména jako např.: "jeřáb rozpíná svá křídla" nebo "přinést jehlu/ jehlici z mořského dna". Dalšími styly kung-fu, které nyní učí velmistři ( si-fu, š´-fu) jsou např. "sing-i", "pa-kua" a mnohé jiné.   OKINAWA Souostroví Rjúkjú je od nepaměti zeměpisným a kulturním spojovacím článkem mezi Čínou a Japonskem. Okolo r. 1500 bylo obyvatelům Okinawy (pod hrozbou trestu smrti) poprvé zakázáno nosit při sobě nebo používat zbraně. Z tohoto důvodu vyvinuli ostrované bojové umění "okinawa-te" (okonavské ruce). Okinawa-te vychází jednak z bojových umění importovaných z Číny, ale také ze starých bojových praktik ostrovního obyvatelstva se zbraněmi i bez nich (todé). Když potom později Okinawu obsadili Japonci a opětovně zakázali držení zbraní, přizpůsobili rolníci svá pracovní náčiní k obranným účelům před drancováním a násilím. K obraně používali cep (nunchaku), vidle (sai) nebo srp (kama). Rozvinuli "rituální pohyby" ke skrytému nacvičování bojových technik a zdokonalili příslušné zacházení se svými zemědělskými nástroji. Tyto zbraně "kobudó" měli obyvatelé Okinawy v případě potřeby rychle po ruce a mohli je nosit při sobě, aniž by tak vzbudili nedůvěru utlačovatelů. Okolo r. 1800 za vlády krále Sakugawy na Okinawě vzniklo nové bojové umění, jež bylo kombinací technik místních rolníků a z Číny pocházejícího "šao-lin čchüan". Jeden z žáků školy sakugawa, Sokon Macumura, byl častým návštěvníkem Číny, kde studoval techniky šao-li. Byl zakladatelem "šuri-te", prvního stupně školy okinawa-te a stal se učitelem mnoha bojovníků. Jeho žák Y. Itosu zjednodušil jednotlivé pohyby a vytvořil, dodnes v karate používané, cvičení "pinan-kata". Dalším stupněm zdokonalení byla 2. škola okinawa-te, která nesla název "tomari-te". Kanrjó Higašionna, další z žáků Macumury, se okolo r. 1900 učil u několika mistrů v čínské provincii Fu-tien. Po svém návratu zkombinoval umění známé na souostroví Rjúkjú s osvojenými čínskými technikami a vytvořil "naha-te", 3. školu okinawa-te, která učila vylepšeným bojovým technikám (šorin-rjú), formám a tréninkům s makiwarou. Z bojových umění Okinawy se vyvinulo japonské "kara-te", jehož název v doslovném překladu zápisu znakovým písmem původně znamenal "čínská ruka". Později byl přijat japonský výklad pro znakovým písmem psaný výraz kara-te - "prázdná ruka". Do Japonska přenesl toto bojové umění Gičin Funakoši (1864-1957), zakladatel karate "šótókan". Ze staré formy se potom vyvinula dnešní kata karate "hangecu". Rovněž Čodžun Mijagi, zakladatel karate "godžu-rjú" (studoval pa-kua v Číně), pochází z Okinawy.